Spolu s rozšířením islámu na Maledivách významně vzrostl arabský vliv. Úředním jazykem na sultánově dvoře se stala arabštiny, v níž počala být vedena dynastická kronika sultanátu známá pod jménem Tárích.

Arabové získávali vlivné státní úřady, stávali se důvěrníky sultánů a nezřídka je i vystřídali na trůně. Maledivci stále ve větších počtech odcházeli studovat do Káhiry a účastňovali se poutí do Mekky a Medíny, čímž zesilovaly všestranné styky s arabskými zeměmi.

V letech 1343-1344 na Maledivách pobýval Ibn Battúta, jemuž vděčíme za poměrně hodnověrný popis poměrů v sultanátu a zvyků jeho obyvatel. V té době vládla na ostrovech sultánka Chadídža Rehendi a Ibn Battúta se oženil s dcerou jednoho z jejích vezírů, což mu vyneslo postavení u dvora a jmenování do úřadu „kázího“ (soudce). Časem si však popudil proti sobě obyvatelstvo striktním uplatňováním islámských zákonů. Nechával například zmrskat domorodce za to, že se nemodlil, ženy nutil k zahalování nebo odsoudil zloděje k useknutí ruky. Nakonec musel Maledivy opustit.

Od r. 1498, kdy na Malabárském pobřeží poprvé přistála portugalská expedice pod vedením Vasco de Gamy, se datuje počátek obchodní a mocenské expanze Portugalců v indooceánské oblasti, jejichž důsledků nezůstaly ušetřeny ani Maledivy. Postupně zde zřídili stálou obchodní stanici a vybudovali na ostrově Mále vojenskou pevnost.

Mezi Portugalci a domorodci trvalo po mnoho dalších let nepřátelství a situace se střídavě obracela ve prospěch jedné či druhé strany, což vyvrcholilo v nekonečnou námořní válku. Nakonec obě strany v r. 1576 uzavřely mírovou dohodu, podle které byla ostrovanům zaručena samostatnost při řízení vnitřních záležitostí a Portugalcům bylo přiznáno právo regulovat obchod se souostrovím.

Ani toto příměří netrvalo dlouho. K tomu se ještě Maledivy často stávaly cílem pirátů. Portugalci se i nadále snažili o ovládnutí ostrovů. Jejich poslední expedice v r. 1650 skončila neúspěchem.

Flickr (Hani Amir)